Už jako malá jsem od svého okolí slýchala stížnosti na téma globálního oteplování, vymírání živočišných i rostlinných druhů a kácení Amazonského deštného lesa. A tak jsem se vždy živě zajímala o životní prostředí, o to, jak ho nesmyslně ničíme, a co můžeme udělat pro to, aby nám i všem ostatním živočichům a rostlinám zůstala planeta Země v té neuvěřitelně bohaté a pestré, dech vyrážející podobě, v jaké zde existuje po stovky, tisíce a miliony let.
Je pro mě důležité vědět, že dělám, co můžu, aby i lidé v budoucnosti mohli obdivovat deštné pralesy, těšit se z moří plných ryb, a ne plastů a snad i spatřit ledovce a lední medvědy. A to nejen formou fotek z doby, kdy jsme my, jejich předci, slýchali varování ekologů bijících na poplach, varování, která bohužel spousta z nás nebrala na vědomí. Skvěle to vystihuje jedno keňské přísloví: „Nakládejte se Zemí dobře. Nebyla nám dána do vínku našimi rodiči. Byla nám svěřena k opatrování našimi dětmi.”
Doma recyklujeme, kompostujeme, snažíme se neplýtvat, nenakupovat zbytečně moc plastů, pěstovat si vlastní ovoce a zeleninu. Na základní škole jsme zase chodili uklízet kolem školy a sbírali jsme papír. Jinak mi bohužel nepřišlo, že by se tam tato problematika nějak řešila. Byla jsem tedy nadšená, když jsem se hned na začátku studia na Gymnáziu Rájec-Jestřebí dozvěděla, že se jako třída budeme věnovat vermikompostování a dělat tak zase něco víc pro náš domov, pro naši planetu Zemi! Skvělé je, že v rámci tohoto projektu pojedeme na Slovensko a vyměníme si zkušenosti a postřehy se slovenskými studenty z naší partnerské školy, Gymnázia Tvrdošín. Ti se zas pro změnu věnují včelám. Těším se, že se podívám na nová místa a poznám nové přátele.
Jsem ráda, že se o ochranu naší planety a jejích křehkých ekosystémů zajímají nejen odborníci, ale i obyčejní lidé, kterým není jedno, jak to tady za pár let bude vypadat a také se podle toho chovají. Protože právě tito „obyčejní” lidé mohou dokázat neobyčejné věci. Když do toho půjdeme společně. To na nás záleží. Na tom, jestli se rozhodneme, že těch pár kroků ke kontejnerům na tříděný odpad nás nezabije, anebo třeba založíme vermikompost či poskytneme útočiště včelám.
Myšlenka vermikompostování je nádherně jednoduchá, a přitom téměř geniální. Kouzlo toho, že žížalám předhodíme trochu biologického odpadu (ohryzky z jablek, slupky z banánů…) a za pár měsíců si vyzvedneme úrodnou půdu plnou živin, mi přijde jako ideální řešení, obzvláště právě pro školy. Žáci i učitelé totiž vyprodukují dost biologického odpadu. Každý si někdy vezme do školy nějaké ovoce, třeba mandarinku nebo jablko, ale ne každý už přemýšlí nad tím, že je škoda vyhazovat zbytky z takovéto svačiny, které jednak úplně zbytečně zabírají místo v koši a jednak se z nich dá jednoduše a zadarmo vytvořit úrodná hlína. Snad se škola na Slovensku také nechá strhnout k vermikompostování a budu ráda, když budu moci pomáhat šířit tyto myšlenky dál.
Hodně lidí si možná řekne: „Fuj, žížaly...”, ale já vidím pilné malé tvorečky, kteří jsou pro přírodu a její zachování důležití, tak jako pro nás dýchání. Třeba nejsou dvakrát přitažliví, ani není potřeba je zbožňovat, stačí, když o jejich (téměř super) schopnostech bude vědět a využívat jich co nejvíce lidí. Doufám, že náš projekt právě této věci pomůže.

Eliška Minaříková, prima
Gymnázium Rájec-Jestřebí